Nová série z terénu představí první zkušenosti kontaktních pracovníků přímé péče o válečné veterány

Když je člověk na místě, tak cítí ten životní příběh

Jaké je to slyšet v telefonu klienta, že chce skočit pod vlak? Proč potřebují váleční veteráni z misí UNPROFOR zvýšenou péči? A co pro něj znamená, když jeho klienti obdrží pomoc od Vojenského fondu solidarity? Přinášíme vám rozhovor s prap. Vladimírem Novákem o tom, že práce terénního pracovníka Agentury pro podporu válečných veteránů je někdy pěkně adrenalinová jízda.

V současné době je rozkročen mezi Prahou a Zlínem. V Praze zastřešuje logistickou část fungování Agentury, zatímco místo, kde bude působit ve zlínském kraji, se teprve připravuje. Přeje si pro klienty vytvořit příjemné a vstřícné prostředí, ale zároveň dobře ví, že mu v důsledku stačí dvě židle: „Že zatím nemám místo, neznamená, že jim nejsem nablízku”. Je pro něj klíčové, aby ti, kdo potřebují pomoc, nemuseli pokaždé jezdit do Zlína. Má proto v plánu pro svou práci využívat i kanceláře spolků, charitativních organizací, senior a family pointy.

Doposud se na něj obrátilo šestnáct klientů: „Vlastně jsem čekal, že se budou ozývat. Veterány zajímá, jak jim můžeme pomoct.” Většina potřebovala vyměnit průkazku nebo vydat nové osvědčení. Přesto u trojice příběhů zažil pořádný adrenalin: “Když je člověk na místě, tak vsákne tu atmosféru. Cítí jejich životní příběh a bezmoc. A zároveň doufá, že jim bude možné pomoc.”

Silně na něj zapůsobil příběh klienta, který v armádě sloužil osmnáct let, absolvoval tři zahraniční operace a celkově působil v ozbrojených složkách téměř 30 let, naposledy u Ochranné služby VP. Bohužel se stal obětí dopravní nehody: když jel na kole, ho srazilo ho auto. Zranění bylo natolik závažné, že mu snížilo zdravotní klasifikaci, což bylo neslučitelné s jeho pozicí u Vojenské policie. Nyní pracuje jako řidič sanitky, ale i to obestírá nejistota. Musí podstoupit operaci ramene a pokud nebude úspěšná, přijde i o možnost řídit sanitku. Jeho žena navíc utrpěla tři mozkové příhody a těžký vstup do života mají i obě děti.

Mladší syn trpí nemocí křehkých kostí, starší syn s poruchou autistického spektra je díky nadprůmernému IQ schopen v rámci individuálního plánu studovat na univerzitě, bohužel však nesnese společnost jiných lidí. Nezbývá mu než bydlet na privátě a krom finanční zátěže to vyžaduje i matčinu aktivní péči. „Když jsem se s nimi setkal, nevěřili, že jim dokážeme pomoc. U nich nejde jen o finanční tíseň, ta rodina je úplně vyčerpaná.” Pomohl jim podat podnět na Vojenský fond solidarity: „V koordinaci s fondem pro ně teď hledáme i psychologickou podporu.“

Druhý silný příběh zažil s válečným veteránem z mise UNPROFOR: „Životem se dost protloukal, nějakou dobu dokonce strávil na ulici. Teď žije v kolonii se svou maminkou, jeho měsíční příjem je 3000 plus stravenky. Má mnoho exekucí, je tam adiktologický problém, vážné zdravotní potíže a trpí neřízenými výbuchy vzteku. Jednou mi volal, že se zabije. Byl už na hraně svých sil a chtěl skočit pod vlak. Nemohl jsem volat záchranku, protože jsem ani nevěděl, kde bydlí. Měl jsem ho na uchu a pořád jsme spolu mluvili. Na druhém telefonu jsem se spojil s panem Vrbickým, který je u nás garantem sociální stránky podpory. Přepojil mě na psycholožku, ta mi dala základní rady, skočil jsem do auta a vyrazil za ním. Čekal na mě u cesty. Dal jsem mu k telefonu psycholožku a nechal je spolu mluvit. Chvíli brečel, chvíli se usmíval, ale to nejhorší jsme překonali.“

S klientem teď řeší, jak zvládnout exekuce a podařilo se ho napojit na pomoc potravinových bank. Nyní se čeká na vyšetření neurologa a je pro něj připravena možnost hospitalizace na psychiatrii. „Možná se to nepovede, klient si klade hodně podmínek. Ale i když klient něco odmítne, neznamená to, že u nás skončil. Jsme tu, abychom jim pomáhali, dokud mají zájem. Někdo chce projít adiktologickou léčbou, někdo to odmítne, ale i tak můžeme najít cesty, jak jim v životě ulevit.

Váleční veteráni z UNPROFORu jsou ta nejohroženější skupina a my to dobře víme.“ Sám klient ostatně prohlásil, jak mu pomáhá vědomí, že na něj ministerstvo a armáda nezapomněli.

A co ho zatím nejvíc potěšilo? „Děláme všechno pro to, aby se žádost klientů dostala před Vojenský fond solidarity. A když je schválena, je to skvělý pocit. Vidět, že to fakt pomáhá a hlavně že ta pomoc jde nejen válečným veteránům, ale i jejich rodině, která se na nás může spolehnout.