- 16.7.2024
Vojenský zdravotník prap. Mojmír Javorek má za sebou čtyři zahraniční operace, z toho dvě v Afghánistánu, kde, jak říká, toho zažil v celém vojenském životě úplně nejvíc. V roce 2014 se nacházel na americké základně v Bagrámu, kde se mezi skupinu českých vojáků přimíchal sebevražedný atentátník. Jeho unikátní vzpomínka přináší mnohem víc, než jen pohled člověka, který dokáže v extrémních podmínkách zachraňovat lidské životy.
Před misí probíhá u zdravotníků intenzivní příprava jak na úrovni jednotlivce, tak celé jednotky. Všichni musí projít všeobecnou zdravotní přípravou, aby věděli, s čím se mohou setkat. Třeba když jedete v létě do Afghánistánu, tak jak vypadá přehřátí organismu. Když podceňujete úžehy a úpaly, snižuje to bojeschopnost jednotky. No a taky probíhá příprava „Combat lifesaveru“, kdy se cvičí bojoví záchranáři. Když jde do tuhýho, tak vím, že na tyhle lidi se mohu spolehnout. Zdravotníci, lékaři, ale i řidiči, co převážejí zraněné, neustále procházejí speciálními kurzy. A i když jste mimo misi, musíte absolvovat 40 hodin odborných stáží měsíčně třeba u záchranné služby, kde se nejvíc setkáte se zásahy v terénu. Ale samozřejmě když pak zasahujete někde na poušti, podmínky jsou nesrovnatelně horší.
Výcvik nás na krizové situace připraví tak na třicet procent, proto je důležité dělat při něm chyby, poučit se a pak už je neopakovat. Ale jediný, co skutečně dokáže člověka připravit na misi, je mít neustále ruce na pacientech třeba právě v rámci záchranky. Nic z toho už ovšem nezahrnuje ty další faktory, které tu celkovou situaci dost zhoršují: že jste v přímém ohrožení, je tam extrémní horko a máte na sobě balistickou vestu a helmu.
V Bagramu 2014 byla ta situace hrozně složitá. Četa se rozdělila na dvě části. Část šla kontrolovat odpaliště rakety v rámci naprosto rutinní prohlídky. Ta se prováděla skoro každej druhej den, protože rakety na základnu lítaly prakticky neustále. Pro kluky to byl denní chleba a nic nenasvědčovalo, že by se něco mohlo stát. A najednou se mezi nimi odpálil „bad guy“ v uniformě policajta. To je nejhorší možnej scénář. Jak moc příšerný to bylo, jsem viděl v očích těch, co tam posléze zasahovali.
V misi je ohromná výhoda, když dobře znáte svý lidi. Víte, na koho se můžete spolehnout a kdo je nejostřejší tužka v penálu. Ale nedá se připravit na to, že někoho, koho tak dobře znáte, můžete ztratit pod rukama… V tomhle směru by bylo jednodušší jet tam s lidma, které neznám a mohu si říct: udělám maximum a budu jednat jako stroj. Jako na záchrance. Je to jiný, než když mám před sebou kamaráda, se kterým se známe osm let, vím, co dělá a znám všechny příběhy o jeho ženě. Když vás to vcucne, je snadný udělat chybu. Nechtěl bych třeba prioritizovat mezi čtyřma lidma, který znám.
Když se stane něco takhle vážnýho a je nedostatek krve, tak nemocnice vyhlásí, že potřebuje konkrétní krevní skupiny. Lidi chodí na testy a jsou jim odebírány jednotky krve. Nemocnice sice zmraženou krev má, ale bývá problematický dostávat ji do místa nasazení. Když máte na základně 500 lidí, tak je to 500 krevních konzerv, říká se tomu „Walking Blood Bank“. Když se v Bagrámu vyhlásilo, že je potřeba krev, tak stály fronty vojáků, aby mohli dát kousek ze sebe a Lesiho v tom boji podpořili.
Lesiho posléze museli přesunout do Čech, protože možnosti péče na místě se vyčerpaly. Američani i čeští lékaři na místě udělali co mohli a jediná další možnost byla dostat ho do český nemocnice. Přiletělo pro něj armádní letadlo Strategic Evacuation, které má 24 hodin na přípravu. Je to Airbus, ze kterýho se vyndaj sedačky a místo nich se tam zacvakne lůžko intenzivní péče. Když letěli pro Lesiho, znali jeho zdravotní stav, věděli, co všechno bude potřebovat, měli nachystanou oběhovou podporu, dechovou podporu… Byli zkrátka schopný se během těch 24 hodin připravit, přeletět do destinace a tam si přebrat zraněnýho vojáka, takže všichni udělali úplný maximum.
S lidma z misí se dál vídáme. Z první mise, kde jsem byl v roce 2012 jsme udělali slezinu po deseti lidech. Bylo skvělý se vidět, pokecat a probrat historky starých zbrojnošů. Když se potkám s někým z mise 2014 koho normálně nevídám, tak se pobavíme, zasmějeme, někde jsou silný pouta, někde proběhne jen pár zdvořilejch vět. Ale nebavíme se o tom, co se tam stalo. To se zavřelo jako truhla a nemluví se o tom. Já o tom třeba nemluvím ani doma. Je to těžký.
